Stejně jako v minulém roce se naše posádka SCHICKI MICKI zůčastnila Velikonoční reagaty. Oproti minulému roku dostála regata jedné zásadní změny. Poprvé se jelo na “nových” lodích Bavaria 45/46 cruisser. Jak už název lodi napovídá, tak se nejedná o žádné závodní lodě, nýbrž o výletní lodě určené pro rodinnou dovolenou ve středomoří. Lodě jsou velké, široké, prostorné a pro závod nejsou nijak vybaveny. Velmi výstižně to popsal Johan Hirnšal, který opakované tvrdí, že jde o závod karavanů. Toto se pořadatelé pokusili vylepšit zapůjčením genakrů, což později přineslo zajímavou zápletku. 

Závod se letos konal opět na začátku dubna, a tak se stalo, že se naše posádka opět po roce sešla v maríně v Chorvatském Murteru. Oproti minulému roku jsme si zajistili loď přímo z Murteru a nemuseli tak absolvovat přeplavbu z nějaké marín v okolí. Taktéž předání lodě proběhlo bez větších obtíží. 

Počasí v Murteru bylo typicky jarní až na drobný detail - téměř nefoukalo. Po nutných přípravách lodě jsme vyrazili z maríny na drobný tréning, ale v naprosto klidném počasí bez větru jsme pouze několikrát vytáhli genakr na stěžeň a zase spustili dolů. Odpoledne jsme se vrátili do maríny na slavnostní zahájení.

Start byl jako tradičně plánován na neděli dopoledne. Ani letos nebyl důvod start odkládat a celá flotila 33 lodí odstartovala přesně v 10 hodin na první etapu do Dubrovníku. Startovalo se v mírném zadním větru a všechny posádky ještě před startem nebo krátce po něm vytáhly genakry. Opakovala se situace z minulého roku, kdy vítr během odpolodne a k večeru začal sílit. V těchto podmínkách začalo docházet k prvním problémům s genakry. Několik lodí postupně potkal spinout a některé z nich plachtu poškodilo. Větší problémy však způsoboval u části posádek výtah genakru, který se postupně na vrcholu stěžně rozdrbal a nakonec praskl. Bohužel i nás k večeru potkal stejný osud. Jednalo se o poměrně nepříjemnou situaci, protože utržený výtah samozřejmě způsobil, že celá plachta odletěla před loď a spadla do moře. Okamžitě byla na palubě celá posádka a snažila se genakr nalitý vodou za každou cenu vytáhnout ven. Po několika nekonečných minutách se nám to naštěstí podařilo. Genakr utrpěl drobné šrámy, ale nic fatálního. Problém byl, ale s výtahem genakru, který samozřejmě zmizel ve stěžni. Jelikož se vše odehrálo chvíli před setměním, navíc vítr byl poměrně silný a loď bez genakru nezrácela oproti ostatním zas tak výrazně, rozhodli jsme, že dále pojedeme bez něj a pokusíme se o opravu až se situace trochu uklidní. 

Ráno jsme prošli varianty, které máme a jako nejlepší vyhodnotili možnost protáhnout nový výtah genakru. Lano jsme měli, ale protáhnout ho skrz stěžeň v celé jeho délce se po zhruba půlhodinovém zápolení ukázalo jako nereálné. Vše ještě završil Lukáš, který se obětoval a na stěžeň vylezl, nicméně po půlhodině práce a houpání ze strany na stranu to odnesl dorobnou žaludeční nevolností a na nějakou dobu byl nepoužitelný. Znovu jsme přehodnotili situaci a vzhlem k faktu, že bez genakru v tu chvíli byla téměř polovina startovního pole, rozhodli jsme pokračovat pouze s genou. Zpětně jsme toho trochu litovali, protože nikoho z nás nenapadlo sundat genu a její výtah použít na genakr. Tento nápad by nám mohl vynést o pár pozic lepší umístění, ale to jsou jen kdyby.

Zbytek rozjížďky tak proběhl velmi poklidně a nakonec z toho bylo 25. místo z 33. Do maríny v Dubrovníku jsme se dostali okolo půl šesté večer. Aspoň tak byla spousta času u sklenky vyhodnotit co se stalo a co bychom mohli do budoucna zlepšit.

Úterní den byl volný a start druhé etapy byl plánovaný na středu v 8 hodin ráno. Volného dne jsme samozřejmě využili na opravy toho co se cestou pokazilo. Chtěli jsme zašít genakr a hlavně protáhnout nový výtah, ale dříve než jsme začali, přišlo od pořadatelů rozhodnutí, že druhá etapa se pojede bez genakrů. Tímto rozhodnutím nám zbyla spousta času, a tak jsme všichni společně vyrazili autobusem na prohlídku historického centra Dubrovníku. 

Po krátké procházce a konstatování, že bez turistů je to tu fakt hezké, jsme u kávy ve starém přístavu začali řešit návrat do maríny. Jako nejlepší možnost jsme zvolili přemluvit někoho z místních, aby nás tam na své loďce odvezl. To se nám po chvíli hledání skutečně podařilo, a tak jsme nakoupili zásoby na téměr hodinu a půl trvající cestu kolem celého starého města a vesele vyrazili. Plavba kolem hradeb na chatrné loďce jednoho z místních byla pro všechny nezapomenutelným zážitkem. Cestou jsme se z našeho nového kapitána snažili dostat nějaké rady ohledně počasí a trasy, kterou zvolit. Bohužel jediné co jsme z něj dostali byla rada, že bude foukat jugo a že on by rozhodně nikam nevyplouval. Když jsme se snažili vysvětlit, že jedeme závod a vyplout musíme, tak jen mávl rukou a pokračoval v plavbě. Večer v maríně jsme znovu probrali taktiku na druhý den, zkontrolovali předpovědi počasí a šli brzo spát.

Start druhé etapy byl ráno v 8 a všechny lodě bez problémů v mírném zadním větru odstartovaly vstříc Murteru. Vzhledem k rozhodnutí, že poplujeme bez genakrů, řešily vechny posádky jak kompenzovat absenci spinakrového pně. Ten totiž na lodi chybí. Při plavbě v mírném zadním větru, na motýla, bylo k vidění spousta řešení. Část lodí se snažila peň nahradil lávkou, posádka Benemedo dokonce vyrobila peň z bambusu, který nasekali někde v okolí maríny. Všechna tato řešení se nakonec ukázala přinejmenším jako polofunkční. My jsme zůstali u konzervativního přístupu a cíp plachty udržovali ve správné pozici háčkem na mooring nebo ručně.

Vítr naštěstí postupně zesiloval, což odpovídalo i předpovědi, která slibovala jugo. Během dne jsme se prokousávali podél ostrova Mljet, až jsme stanuli před rozhodnutím jestli pokračovat mezi Korčulu a Lastovo nebo zamířit do Korčulské trysky. Po zvážení všech pro a proti jsme vyrazili směr Korčulská tryska a jak se později ukázalo zvolili jsme dobře. V kanále u Korčuly foukalo silněji než na otevřeném moři a jako bonus zde nebyly téměř žádné vlny. Loď letěla po klidné hladině rychlostí okolo 10 uzlů a za ní se tvořila vlna jak za motorákem. Tohle byla skutečně paráda. Později blíže u Hvaru se začaly tvořit vlny a loď při sjezdu z vlny dolů dosahovala rychlost téměř 13 uzlů. Takhle rychle jela dost možná poprvé. Během noci a nad ránem se vítr uklidnil a styl závodu se vrátil k poklidnému hledání jakéhokoliv záchvěvu ovzduší.

V pomalém závěru druhé etapy se nám podařilo vybojovat 19. místo, což stačilo na celkovou 23. pozici z 33 posádek. Oproti předchozímu roku je to určitě zlepšení, ale zároveň trochu zklamání, protože jako posádka jsme udělali velký krok dopředu a doufali tak v lepší umístění. Díky relativně rychlému závodu jsme vyšetřili ještě jeden den volna, a tak vyšel čas ještě na krátkou projížďku a ti nejodolnější jedinci zvládli dokonce koupání ve stále ještě chladném Jadranu. Každopádně i tento ročník nám všem přinesl nové zážitky a hlavně zkušenosti.